Sedm úkolů pro tvůrce obsahu: jak psát lépe

Za prvé: pište

Pište každý den, ne jen tehdy, když se náhodou dostaví inspirace. Pište pro sebe, do deníku nebo do koše na ploše. Ne každý text musí hned skončit na blogu.

Cílem je vybudovat si spolehlivý pracovní postup. Psaní je dovednost a dovednosti bez používání rezaví. Některé koncepty budou dost dobré k publikaci. Jiné splní svůj účel jako trénink. Zveřejnit všechno, co napíšete, nemusí být důslednost. Někdy je to jen nedostatečná redakce.

Za druhé: určete si personu

Ujasněte si, pro koho píšete. Přizpůsobte slovník, argumenty, příklady i humor tomu, co tato osoba ví. Stačí jednoduchý profil: Čím se živí? Co už zná? S čím zápasí? Jaké rozhodnutí by měla po přečtení umět udělat?

Jak personu využít? Odkazujte na věci, které vaše publikum zná. Píšete-li pro běžce v Praze, okruh ve Stromovce je konkrétnější než „sport venku“. Text pak nepůsobí obecně, ale jako by byl napsaný pro skutečného člověka. Persona ovlivňuje co píšete i jak to vyprávíte.

Za třetí: vyjasněte si účel

Když víte, pro koho píšete, přichází jedna z nejdůležitějších otázek: proč?

Dobrý text je pro čtenáře užitečný. Pomůže mu něco pochopit, prožít nebo udělat. Bez jasného účelu se článek rychle promění v procházku bez mapy.

Témata, která řeší konkrétní úkol, můžete hledat pomocí mikromomentů popsaných Googlem. Vyhledávání lze rozdělit podle čtyř záměrů:

• Chci něco udělat — „Jak zapnu filtr pro barvoslepost na obrazovce?“
• Chci něco vědět — „Jak poznám zralé avokádo?“
• Chci něco koupit — „Kde v centru najdu dobrý specializovaný obchod?“
• Chci někam jít — „Co můžu podniknout o víkendu?“

Tato perspektiva okamžitě rozšíří seznam námětů. Dalším zdrojem jsou místa, kde publikum klade skutečné otázky: profesní skupiny, LinkedIn, diskusní fóra nebo tematické komunity. Ať píšete o plánování svatby, nebo o vaření, otázky potenciálních čtenářů jsou zlatý důl.

Za čtvrté: odveďte práci

Jedno pravidlo vyprávění připisované Pixaru v podstatě říká, že co se píše zábavně, nemusí se dobře číst. Pro blog bych ho přeformuloval takto: Pokud text nedá žádnou práci vám, často nebude stát za čas ani čtenáři.

Rozhodující je rešerše. Data, překvapivý detail, rozhovor s odborníkem nebo silný příklad dávají čtenáři pocit, že svůj čas investoval dobře. Představte si článek o tom, co udělat s výzdobou po oslavě. Když píšete jen podle pocitu, vznikne sbírka názorů, kterou by dokázal sestavit téměř kdokoli. Když hledáte data, ptáte se lidí na zkušenosti a najdete nečekaný příběh, vznikne text, který není všude.

Můj postup vypadá takto:

• Zapíšu si, pro koho píšu, o čem a s jakým cílem.
• Sepíšu, co už vím.
• Nepokračuji, dokud neumím pojmenovat, co ještě musím zjistit: data, jména výzkumníků, příklady a zdroje.

Třetí a nejdůležitější část je…

Za páté: rozhodněte, jak příběh vyprávět

Můžete začít příběhem. Obzvlášť dobře funguje, když nese emoci a pointu: poznání, změnu pohledu nebo překvapivý konec. Příběh ale není povinný. Stejnou práci může odvést konkrétní příklad, k němuž se v textu vracíte.

Tady přichází ke slovu váš styl. Přirovnání, rytmus vět, suchý humor nebo drobná nadsázka pomáhají vysvětlit známé myšlenky osobitě. Vtip však musí mít funkci. Pokud odvádí pozornost od hlavní teze, je to ozdoba, ne nástroj.

Za šesté: propracujte titulek

Titulek vykonává velkou část práce potřebné k získání pozornosti. Napište několik variant a ověřte, která slibuje skutečný užitek, aniž by čtenáře klamala.

Můžete využít spouštěče fascinace, které popsala Sally Hogshead:

• Touha — příslib požitku nebo zisku;
• Tajemství — náznak, že čtenář něco ještě neví;
• Alarm — cena za nečinnost;
• Překročení tabu — možnost vidět, jak chybují ostatní.

Nejde o kopírování vzorců. Vědomě si vybíráte napětí, které přiměje správného člověka číst dál.

Za sedmé: redigujte

Přečtěte si text, než kliknete na „Publikovat“. Vyškrtejte výplňová slova, zkontrolujte stavbu vět a interpunkci. Potom ho dejte někomu, kdo se podobá vaší personě. Je všechno srozumitelné? Zní jazyk přirozeně? Je jasné, co po přečtení udělat?

Pokud ano, publikujte.